Termín: 30. června – 8. července 2012
Autor: Andra
Foto: Sova (http://sowak.rajce.net/OHRE_2012)
Motto: Ohře, Ohře, samý šutr vítr a déšť a to není dobře
Scházíme se dopoledne v Chebu: Svobody, Zemani, Sovy a samostatné jednotky básník Vojta s běžnou Androu. Sovy přijíždí první a Zdena Gillarová už u řeky hodinu před námi brousí cyklo. Oblíbený příjezd k řece se nezdá příliš průjezdný, Sova projede průzkumem na Zdeny kole cestu vlevo, ale už nám neřekne, že příchod k řece je až za několik km. Uděláme si tedy úspěšnou travně polní ralley. Trasa vodní první vede přes Tršnici, kde si zajdeme na oběd, do Nebanic. Stany si rozkládáme tradičně na louce u koní. Hospodu vezmeme zavděk první, ale místní pivo nepatří mezi naše oblíbené značky. Náladu nám zvedne Zdena s koláčem a automecano jí vděčně vymění světlo a leccos v používání světel jejího vozu vysvětlí. Tak se tam stalo, že Zdena už umí jezdit i za tmy. Večer sedíme u ohně do půl dvanácté. Krátce po té, co zalezeme do stanů, zvedne se větrná bouře. Posléze se přidá i déšť, který ustane až po několika hodinách.
Ráno s povděkem zjistíme, že žádný stan neuletěl a Vojta se nám zpod lodě neodplavil, ač louži zdatnou pod sebou měl. Sušíme a Sova se vrhne do ohrady ke koním, leč žádný se neodváží ho povozit. Vodní trasa vede přes Kynšperk, Dasnici a Šabinu. V jedné z hospod, které jsme během dne navštívili, dostáváme pasy na 3 piva, po třech razítkách je nárok na jedno pivo zdarma. Samozřejmě hospody produkovaly většinou námi dost neoblíbený Gambáč. Oběd si dáme až ve vodáckém kempu Dronte. Místní jídlo nás ovšem příliš nenadchlo a kiosky Dronte už všude vynecháváme. Spíme před Tisovou mezi Šabinou a Černým mlýnem, kapitán stále telefonuje, co také dělat, když už zase prší. Hra “prší – neprší“ nám vydrží celý večer. Střídavě tedy běháme do stanů a ze stanů.
Jedeme do Sokolova, kde kupodivu mezi potrubím a na první pohled opuštěnými novostavbami si najdeme příjemnou restauraci u Kláštera, požádavše o typ místního jazyka při těle břichatého. Došlo i na cukrárnu na Staráku, jak je místní zkratka pro Staré náměstí, které kupodivu zde zůstalo zachováno a krčí se uprostřed staveb dávnou historii nepřipomínajících. Pokračujeme přes Královské Poříčí do Lokte, tady oproti původním plánům nezastavujeme. Nocleh si najdeme na ostrově u Svatošských skal, rozděláme si krásný oheň a za 5 minut jsme ve stanech. Domníváme se, že jenom na chvilku, a než přejde slejvák se k ohni vrátíme, ale prší skoro celou noc.
Ráno vyjíždíme později, protože sušíme a rozděláme si k ranně dopolední idyle i oheň. Otvíráme tradičně šampáňovou snídani tentokráte s počítáním řadově první, druhý. Nevím, jak se to stalo, ale z počtu osmi jsem z každé strany já vždy pátá. Posléze se nalodíme a směrujeme na Karlovy Vary, kde nejprve dokoupíme zásoby v supráči JIP a potom už za deště přejíždíme na druhou stranu do restaurace u loděnice. Po obědě pokračujeme v cestě a hledáme nocleh. Místo bývalého tábořiště je bruslařská dráha, proto si nakonec najdeme místo na pravém břehu řeky u silnice. Hned jak jsme rozdělali oheň, zase prší. Ale tentokrát déšť ustává po půl hodině a už nás nechá být. Sova dostává SMS, že okamžitě musí vrátit loď do Prahy. Nedorozumění se vysvětlí a loď mu zůstává.
Ani ráno neprší. Peřeje Hubertusu sjíždíme celkem bez problémů, největším nebezpečím pro nás jsou trénující vodácké děti, které do nás narážejí. Oběd si dáváme v hospodě U Dvořáků, kde utržíme svoje třetí razítko. Pivo zadarmo a jedno navíc získáváme v nedaleké hospodě u lávky. Pokračujeme v jízdě, ale pod Radošovem se nám cvakly Sovy. Zatímco Sovička se šňůrou kolem krku vleče loď a pádla, manžel zachránil okurky, (jsa si vědom jejich důležitosti od té doby, co je doma omylem snědli mlaďochům a pak si ještě dovolili koupit náhradní o 3 cm delší. Nastalá situace skončila generačním výbuchem). Nocleh si nacházíme ve Stráži nad Ohří na hřišti, které ovšem je obsazeno mlaďochy Liberečáky, jež nám starochům přenechávají spoustu místa. Uděláme si společný oheň, dříví obstarali samozřejmě staroši, respektivě jeden s nejnižším trasovým číslem. V návrzích písně se střídáme a Karel po té, co se dozvěděl, že Jitka s Vojtou sdílí společné neštěstí a tím je on sám, se věnuje mladé zpěvačce. Vojta, aby byl oheň co největší a nejdelší se chystá přiložit velkou hromadu, ale ukáže, že hromada se skládá nikoliv z dříví, ale ze 2 spících cyklistů pod širákem. U ohně vydrží déle samozřejmě mladá sekce, jak jinak.
Ráno zase sušíme a sledujeme, zda přijde déšť. Zatímco si děláme snídani a balíme, mlaďoši si hází na hřišti s talířem. Když se na ně podíváme, je fakt, že to má na figury dobrý vliv, vynechat jídlo a jen si tak pohazovat s nádobím frisbee. Saky paky mají zabalené raz dva, když spali pod širákem, neb plachta, kterou si sebou na vodu přivezli, byla menších rozměrů, než předpokládali. My po tradičním zakončení snídaně vyrážíme na vodu směr Klášterec nad Ohří. V Okounově u Perštejna si zajdeme na oběd, dozvídáme se při vysedání od odjíždějících, že strýček říká „dobrých lidí se nedrž, ti Tě naučí h….“. Tak tyhle mladé si neadoptujeme, což nevadí, protože v hospodě za mostem, máme naše mlaďochy. Troufneme si s nimi probrat, čím se živí a Sova jim vysvětluje, že my jsme choroši, to jsou Ti před šedesátkou a ostatní rakváči a zaměstnaného máme sebou vlastně jenom jednoho. Mlaďoši se fotí na mostě s cedulí Ohře a my lenoši nechceme s nimi, tak se vrátí, stoupnou si na foto za nás, řka, že si každý najde svého Rakváče. Ajťáci jdou za Vojtu s Karlem, přírodovědné obory k zemědělcům a mně si adoptuje jedna prořízlá žurnalistka, která původně vypadala velmi romanticky a celý předešlý večer chtěla, aby jí někdo zahrál Sedmikrásky. (Nakonec pochopila, co si člověk neudělá sám…) Rozloučíme se, protože naši mladí vyrážejí do Klášterce, kde končí. Ale to nevadí, v hospodě sedí další mladí, ještě mladší, což jsou mlaďoši našich mlaďochů. Přejmenováváme tedy naše původní mlaďochy na středńáky a sdělíme jim, že k rakváčům už mají blízko. Při nasedání do lodí se nám z té radosti Sova svalí do vody. Do Klášterce nad Ohří odjíždíme v klidu a v pohodě, protože původní plán byl, že přespíme v kempu. Kemp ovšem nebyl schválen, proto přetahujeme lodě přes jez, osvěžujeme se koupáním a neradi se loučíme s civilizací. Nocležiště z minulé vody samozřejmě nelze použít, neb tam tudy vede jak jinak cyklostezka. Při hledání vhodného místa nás předjedou mlaďoši – mlaďoši a najdou ho o pár metrů dál, než my se zrovna zastavujeme. Nabízí nám místo pro dva stany, ale my máme stanů víc, tak jedeme dále. Najdeme si hezké místo u rybářů na protější straně řeky u rybníčku, nicméně hned začíná bouřka, tak se musíme schovat, než se nám podaří postavit stany. Za odměnu si zlikvidujeme večer jedno šampáňo, které máme navíc.
Brzy ráno zjišťujeme, že naši rybáři jsou společenské a veselé kopy, od časného rána žvaní a žvaní. Po zabalení všech věcí směřujeme do Kadaně, kde dochází k odjezdu pro auta, abychom mohli přejet Nechranickou přehradu. Sova nejdříve vyjedná pomoc jednoho kamaráda, který kluky vyzvedne na nádraží po výstupu z vlaku a k odjezdu na nádraží do Kadaně přemluví jako taxíka místního rybáře, jež si zrovna balí pruty. Chlapce čeká cestou i odměna v podobě dobrého kančího guláše. Hloupý, kdo se nezeptá. My trávíme čas koupáním a vycházkou do města, kde si prohlédneme bývalý klášter a pár dalších pamětihodností. Při hledání vhodné obědové hospody začínáme na náměstí, ale domníváme se, že bychom si někde mohli najít hospůdku méně okázalou. Leč Kadaň to je město heren. Za 2 hodiny končíme tam, kde jsme začali. Tady potkáváme znovu mlaďochy mlaďochy, dozvídáme se, že stihli postavit stany jen tak tak a na nás mysleli. Kluci čekají, až se jim vrátí holky z Kláštera, loučíme se s nimi, protože oni v Kadani už končí. Když přijedou naši kluci, stačíme se ještě všichni vykoupat a přejíždíme přehradu se zastávkou ve Chbanech, místní hospoda má od minulé Ohře dobrý zvuk. Leč místo příjemné servírky nová paní šenkýřka se na nás dívá nevraživě, s jejími pohledy nás smiřuje Žatecké pivo a celkem dobrá kuchyně. Nocležiště si najdeme po Nechranickou elektrárnou, tentokrát se zde žádná místní slavnost nekoná, pokud nepočítáme tisíce mravenců. Když dojdeme na místo, prší. Stany staví dámská sekce, zatímco řidiči ještě něco řeší s auty. Oheň se nám podaří rozdělat na celý večer.
Voda v řece je čistá, ale ledová, začíná voda bez vodáků. Od minule zmizely rybičky i vyhlášená květena. Od elektrárny míříme na Žatec. Vojta zase v řece chvíli básnil, viděl kačenky, mráčky nebo kytičky a přehlédl padlý strom. Ten se nám stal osudným, pochytali jsme sice všechno kromě Vojtova trika pečlivě před Evou léta schovávaným a za to mě jistě čeká dobrá odměna. Vylít loď se nám podaří až napotřetí, po skončení této akce nám místní jazyk přispěchá na pomoc s kbelíkem. Ostatní si našich eskymáckých triků nevšimli a tak je posléze dojíždíme. Protože prší, hned se na břehu skryjeme před deštěm. Tady Karlovi ujede loď, a když se pro ni vrhne, sjede po jílu a skončí ve vodě. Hned má vysvětlení, že za to, že spadl do vody, může Ivan, protože kdyby jel na Ohři, tak by určitě nebásnil o nádražích a nepřehlédl strom a nemuselo se zastavit a tím by Karlovi neujela loď a následně by se nezhroutil do vody. Ivan se tedy bude muset nad sebou zamyslet. Nakonec stejně vyjíždíme za deště, je to první prudký liják na vodě, a když spatříme věže kostela vesnice Libočany, rozhodneme se, že u kostela musí být hospoda. A skutečně je s příjemnou paní hostinskou, která nám otevře všechny lahůdky své kuchyně a ještě uvaří teplou večeři a dokonce je to první zastávka od začátku vody, kde mají i rakvičku pro Kristýnu.(Asi se s námi Rakváči chce slečna K. trochu dorovnat). Mezi pozdním obědem a večeří si stihneme prohlédnout zvenčí zámeček, na jehož původním místě stála tvrz, rodiště našeho známého kronikáře Václava Hájka.
V neděli bouchneme poslední šampaňské a přejedeme do Žatce. Sem si pro kluky přijede Sovův kamarád, sveze je pro auta a ještě pošle návdavkem kančí játra na cibulce. Všechno naložíme a mizíme do Prahy, Majdaleny a Řevnic. Přejezd do Postoloprt si díky včerejšímu dešti necháváme napříště.
Přijíždíme se ztrátou 2 kormidelnických trik, ale jedno se nám mnohonásobně vyplatí. Máme svého EIERMANA, který umí v konzumu uvařit oblíbený druh koňaku. Víme, že hra „Prší, prší“ se nehraje jenom s kartami. Známe i další lehce konkurenční „Suší, suší“. Tu hraje i vodák po návratu domů, je potřeba usušit i pokřtěnou od Zdeny darovanou příručku: „Vodáckou stezku na řece Ohři“. A když nám něco chybí, nejrychlejší metoda sehnat si to, je zeptat se, zda někdo náhodou takovou věc nemá. Neuvěřitelně náhodně vždycky někdo má a půjčí nebo dá.
Pokud jste viděli fotky z vody, které vás poněkud překvapili, vězte, že nejste sami. Také jsme byly dost překvapené, když cvakali fotoaparáty, zatímco jsme se myly v opuštěné řece. Udělat snímky tohoto druhu, rozesílat je lidem a dokonce je vystavit na internetu a to všechno bez svolení těch, kdo se na nich nacházejí……. Doufám, že takové praktiky si mezi sebou zavádět nebudeme a jestliže se ještě já stanu někdy jejich cílem, budu záležitost řešit jinou cestou.